Kurátoři: Hana Nováková, Ladislav Šerý
Spoluautorka koncepce: Klára Voskovcová
Scénografie: Jana Preková
Grafický design: Matouš Mědílek
Umělecké instalace: Milan Guštar, Hodovní síň; David Vrbík, Centrální prostor
Videoprojekce: Hana Nováková, Pavel Lukáš
Light design, videoprojekce: Eliška Kociánová
Korektura a redakce: Olina Stehlíková
Realizace: Atelier Design MM
Produkce: Klára Voskovcová, Kateřina Kostková, Romana Š. Maliti
Lektorské programy: Mariana Dočekalová
Propagace: Aneta Křižková
Pořadatelé: Památník národního písemnictví, A2 kulturní čtrnáctideník
Za podpory Ministerstva kultury ČR a hlavního města Prahy
Partneři Canon, ArtMap, Radio 1, Artikl, Tvar, Dějiny a současnost
Úvodní text k výstavě
„Deset tisíc změn se znovu mění.“ Věta Bohumily Grögerové by mohla být mottem nejen výstavy SETINY, ale i doby, v níž se koná. Kým byla Bohumila Grögerová? Kolonky jako spisovatelka, překladatelka či experimentátorka zdaleka nevykreslují realitu, jež formovala její generaci obecně a tehdejší umělkyně a intelektuálky zvlášť.
40. léta, kdy Bohumila Grögerová vstupovala do dospělého života, dlouhému studiu příliš nepřála. Univerzitní vzdělání nahrazovaly spontánní „formace autodidaktů“, jakou byl například okruh intelektuálů a umělců, scházejících se téměř denně kolem osobnosti spisovatele a výtvarníka Jiřího Koláře v kavárně Slavia. Kolář jako jeden z prvních opustil psané slovo, aby extenzi jazyka našel ve výtvarném vyjádření, a předjímal tak rozostření hranic mezi jednotlivými Múzami a jejich nárok na „totální umění“. Jeho vliv je jasně čitelný ještě v pozdní tvorbě Bohumily Grögerové, která Kolářovu metodu koláže různorodých textů nikdy zcela neopustila.
Osobnost Jiřího Koláře je zajímavá i pro téma role žen-umělkyň ve stínu mužů. Tvorba Běly Kolářové, blízké přítelkyně Bohumily Grögerové, byla plně doceněna až na sklonku jejího života; s tvorbou Grögerové se to mělo obdobně, byť za jiných okolností. Nejvíce pozornosti čtenářů přitáhla texty, které vznikly více než dekádu po smrti Josefa Hiršala, jejího zasvětitele do pražského uměleckého prostředí a celoživotního souputníka. Zatímco je dochována řada drobných reflexí toho, jak Grögerová hůře či lépe snášela, že její společná překladová práce s Hiršalem byla zprvu připisována pouze jemu a ledaskdy pouze jím veřejně prezentována, reflexe druhé strany, nejspíše navždy, chybí.
Nutnost přežít 50. léta s pokřiveným jazykem komunistické totality a snaha vymezit se vůči ní pak stály nejen za specifickou podobou československé konkrétní poezie, jíž byli Grögerová s Hiršalem protagonisty, ale jako vedlejší efekt zformovala i výjimečnou českou překladatelskou scénu. Talentovaní a jazykově vybavení autoři často místo vlastního psaní překládali a psali knihy pro děti, což byly jediné oblasti, kde se mohli realizovat o něco svobodněji a současně si touto tvorbou přivydělat. Grögerová s Hiršalem uvedli do české literatury zejména německojazyčné autory: Christiana Morgensterna, Hanse Magnuse Enzensbergera, Helmuta Heißenbüttela a řadu dalších.
Bohumilu Grögerovou jsme nechali promlouvat v úvodních komentářích ke každé místnosti, které jsou tematicky nazvány Láska – Tvorba – Zrcadlení – Proměna – Smrt. V instalaci samé jsme se snažili vyjít z principů vlastních tvorbě i psychickému ustrojení spisovatelky: zohlednili jsme její systematičnost a zároveň hravost, fascinaci různými vynálezy, zrcadlení všeho ve všem, prolínání časových a prostorových rovin, lidských duší i ducha domů a míst. Dotkli jsme se i její neochvějné víry v to, že stejně jako jsou prostupné hranice mezi lidmi i jazyky, jsou prostupné i světy, oddělené bájnou řekou Acherón: náš fyzický svět a ten, který následuje po něm ve chvíli, kdy opustíme tělo.
Od roku 1952 do konce života si Bohumila Grögerová pořizovala seznam četby. Podobně systematická byla i ve sběru výpisků z literatury, z nichž vytvořila bohatou kartotéku, stejně jako ze stovek receptů, jež řadila nikoli podle abecedy, ale tematicky. Ctila rytmus, což se odráželo i v jejích rozhlasových hrách, současně v grafických vizualizacích slov osvědčovala cit pro geometrii i smysl pro rovnováhu. Její systematické myšlení se dotýkalo rovněž prostoru, v němž žila – v geomanticky vystavěném letohrádku Hvězda by jistě počítala schody, okna i dveře a neustále by cítila zvláštní energii stavby.
Snažili jsme dostát mottu Bohumily Grögerové „Co se děje ve mně, děje se i v domě“ a přistupovali jsme k letohrádku Hvězda, jako by byl personifikací autorčiny osobnosti. Schodiště letohrádku pro nás ztělesňuje pomyslnou páteř domu a jednotlivé schody jeho žebra. Sedm dekád četby na vnitřní straně schodiště zachycuje nabyté poznání. Expozice se řídí principem zrcadlení (zdvojování) a je spojena s láskou i tvorbou. Láska zrcadlí tvorbu, tvorba lásku. Bohumila Grögerová potkává „Josku“ Hiršala – Joska Jiřího Koláře – Jiří Kolář Bělu Kolářovou – společně potkávají Ernsta Jandla – který potkal Friederike Mayröckerovou.
Kdyby se Bohumila Grögerová na výstavě-oslavě ke svým stým narozeninám mohla ocitnout, kdyby si mohla vybrat, nepochybně by se raději než s rekapitulací svého života a díla setkala s něčím nečekaným, s něčím, co bude pracovat s nějakým smělým, jí neznámým vynálezem, nebo s obsahově či výtvarně zajímavým překvapením. Stejně tak platí, že prvním i posledním přáním každého spisovatele je, aby byl především čten. Pokusili jsme se naplnit obé, ale co z toho si vezme divák či čtenář, spoluutváří vždy on sám.
Slovy Bohumily Grögerové: „Je to vaše fantazie, vaše představivost, vaše úmysly: vezměte si ze mě, co se vám hodí.“
Hana Nováková, kurátorka výstavy